Lakatoš – jeden z RLAO
Myslím si, že je to dost hloupé, předvádět povídku na pokračování Lakatoš bez uvedení povídek o jeho přátelích – Radek, Aragorn (alias Bubba Joe II.) a OpenUp. Toto jsou ale povídky mých přátel (společně tvoříme “čtyřpovídku” RLAO – Radek, Lakatoš, Aragorn a OpenUp) a proto je tady nechci a ani vlastně nemůžu předvést. Kdyžtak si je můžete najít na Koncil pages, v sekci POVÍDKY.
ČÁST I.
“Dáš si eště, Klokto?” zeptal se Brett.
“Lakatoš. Menuju se Lakatoš a jestli si to nepamatuješ, budu ti to muset vyrýt nožem do zad.”
“Promiň, Laky. Tak co si dáš?”
“Lakatoši. Dám si… ještě víno.”
“Dobře, už tam du.”
Maj to víno pěkně hnusný. Jako když se naleje ocet do jahod. Ale pořád lepší, než to místní pivo.
Brett, největší řiťolezec* z bandy, už došel k baru. Zpátky nesl několik piv a Lakatošovo víno.
Zase podlejzá.
Dveře se náhle otevřely a v nich stál milicionář a křičel:
“Zloději! Přišli jsme si pro vás!”
Spolek, samí lupiči, zloději a vrazi, vstal jako jeden muž a tasil meče. Lakatoš s nimi.
“Běžte ven!” zakřičel hostinský, to už ale půlka hospody utekla a ta druhá, co zůstala, byl Spolek.
Vůdce milice se rozběhl proti vůdci Spolku. Ten útok vykryl a přešel do protiútoku. Víc už Lakatoš pozorovat nemohl, protože ho někdo přetáhl lahví přes hlavu.
“Laky,Laky,miluju tě,” ozvalo se mu u ucha a když otevřel oči, díval se na svou milou.
“Karmino? Co… kde?”
“Tiše, můj bojovníku. Utečeme spolu, říkal jsi to.”
Začal si vzpomínat. Jak se domluvili s Karminou. Dnes utečou.
“Tak pojď, Karmi. Jdeme,” řekl, zvedl se a oblékl. Vzal svůj meč, štít, navlékl šupinovou zbroj a na záda hodil batoh. Karmina už byla připravena.
“Jdeme?” zeptala se, když se na něj podívala.
“Jo. Jdeme,” odpověděl. Zastrčil meč za pas a otevřel dveře. Asi se hodně lekl, protože tam někdo stál.
“Lakatoshi, můj starý známý. Copak tu děláš?” Byl to Ari-Iun. Stál ve dveřích a míříl na Lakatoše kuší. Lakatoš sledoval jeho prst, jak pomalu stiskává spoušť. Když šíp vyletěl, byl už Lakatoš připraven a uskočil. V letu uviděl šíp, jak letí na Karminu.
“Néééé!!!”
Dopadl a probudil se. Ležel v zamřížovaném dřevěném voze. Na podlaze. Na protější pryčně seděl Sokol Ghar, jednooký střelec. Na to, že měl jedno oko, byl vcelku přesný (stačilo, když mu řekli vzdálenost a on pak vystřelil).
“Kam to jedem? A co se stalo?” zeptal se Lakatoš.
“Pochytali nás. Teda, většinu pobili. Zbylo nás sedm- my dva, Arly Želva, Malý Ron, Jiskra, Milo Břitva a Střelka. Rozdělili nás, abychom nevyvolali nějakou vzpouru.”
A teď nás vezou do přístavu, kde nás popraví.
V době, kdy bylo ve voze největší horko, se v zadních dveřích otevřela malá přízemní špehýrka a někdo tudy prostrčil dva hrnky polévky, kus chleba a čutoru vody.
“Aspoň, že nás krmí,” poznamenal Lakatoš. Přitom si vzpomněl na mládí, kdy byl zajat v Květnamské válce. Bylo mu čtrnáct. Ve vězení seděl tři roky, aniž by věděl proč. Tam ho téměř nekrmili. Pak byla věznice přepadena a on utekl. Setkal se s Karminou… Po roce, když mu bylo devatenáct a válka trvala už pět let, se rozhodli utéct… Tak se dostal až sem.
Po dvou letech cesty po světě. Jednadvacetiletý psanec.
Když vůz zastavil, Lakatoš se připravil na smrt. Vylezl z vozu a rozhlédl se. Z ostatních vozů tahali vojáci milice mrtvoly Spolku.
Oni se zabili sami! Vždyť některým nebylo ani osmnáct!
“Polez ven!” zařval na něj velitel milice. Lakatoš ho poslechl. Sokol šel za ním, ale při první příležitosti se rozběhl pryč.
“Zabít!” vykřikl velitel, ale to už na Sokola letěly tři šípy. Jeden ho trefil do nohy, jeden do zad a jeden mu probodl krk. Sokol udělal ještě dva kulhavé kroky a padl.
“Ne, aby ses ho pokoušel napodobit,” poučoval ho milicionář. A tak Lakatoš šel v eskortě milicionářů až do přístavu.
“Co bude teď?” zeptal se.
“Odvedem tě na loď a pak tě vystřelíme někde v mořích…” odpověděl velitel.
Lakatoš seděl tři dny v kajutě a mimo jídla spal nebo bubnoval prsty do stolu. Nebo chodil na záchod. Třetího dne odpoledne ho vyvedli na palubu.
“Teď bude vykonán tvůj rozsudek, zloději a vrahu” oznámil mu kapitán lodě.
Vždyť já vlastně nejsem vrah. A ani zloděj.
Lakatoš za sebou uslyšel kroky a za okamžik se vedle něj postavil fousatý muž, také zajatec. Kapitán mu řekl to samé, co Lakatošovi. Pak vězně vzali a posadili ho na katapult. Lakatoš se díval. Zajatec na katapultu křičel, ale to mu nepomohlo. Byl vystřelen do moře. Lakatoš se za ním díval, dokud nezmizel za zábradlím lodi.
Ostrov!
Teď vzali Lakatoše, posadili ho na katapult a… Lakatoš zatnul zuby a čekal na dopad.ŽBLUŇK!
Když se vynořil, uviděl loď, jak se otáčí. A mrtvolu spoluzajatce, která byla rozplácnutá na malém skalnatém výčnělku (kterých bylo v okolí několik, to pro případ, že by zrovna tenhle netrefil). Lakatoš ji prohledal a našel dýku, kterou si vzal. A taky měšec (předtím ukrytý v ponožce, nyní velmi zapáchající) s pěti zlatkami. Věci si schoval a začal plavat směrem k ostrovu.
Po dvaceti minutách vylezl Lakatoš na pláž, naprosto vyčerpán a po chvíli chůze padl do písku ve stínu palem. Chvíli jen tak ležel, když si uvědomil, že (mimo něj) tu někdo dýchá. Zvedl se a rozhlédl. Ani ne dvacet kroků od něj ležel v písku chlápek. Když se k němu Lakatoš přiblížil, prohlížel si ho. Vlasatec ležel v písku, na sobě modré zvonové kalhoty, barevné triko a nějaký korálky a přívěšky na krku. Vedle něj ležely barevná kytara a pytel. Lakatoš si stoupl před něj.
“Stojíš mi v mém slunci,” řekl vlasáč mysticky.
“Eh, pardon. Můžu… co je tohle za ostrov?”
“Tohle je naprosto pustý ostrov. Mimo mě a mého špenátu.”
“Tak… když jsme tu jen my dva… a tvůj špenát… já jsem Lakatoš”.
“Já jsem Radek, ale můžeš mi říkat Duho.”
“Dobře. Já se tady teda natáhnu vedle tebe, Duno…”
KONEC I. ČÁSTI
ČÁST II.
Já jsem sice nezačal psát deník, ale moje paměť mi ještě slouží, takže vám to povyprávím…
Po tom malém dialogu, kterým jsme se sobě představili, jsem ulehl do písku vedle Radka. Po chvilce mi podal bílý váleček, nacpaný jakousi cizí zeleninou. Nevěděl jsem, co je to zač. On říkal, že je to afrodisiakum.
“A co to znamená, to afrodýzjakům? Má to něco společnýho s tou zemí Afr… cosi?” zeptal jsem se.
“Ne,” odpověděl stroze. Co to znamená, jsem se dozvěděl až po chvíli, kdy mě Radek naučil ten váleček papíru kouřit. Afrodisiakum je v normální řeči omamná látka.
Přemýšlel jsem, proč se Radkovi říká Duno. Asi je to jeho příjmení, napadlo mě. Pak jsem ale upadl do zvláštního stavu. Zdálo se mi, že Radek říká básničku. Zněla nějak takhle:
Zelenej je špenát,
já ho nemám nerad.
Teď z něj brčko udělám,
a pak si ho dám…
Zatleskal jsem mu a potřásl rukou: “Bravo, Duno. Perfektní básnička.”
“Duho!”
“Co? Kde? Já?”
“Ne ty! To jméno! Je to Duho, ne Duno!”
“Dobře, dobře…”
Chvíli jsme se váleli v písku. Myslím, že příště už si tu mrkev nedám. Kouřil jsem ji poprvé a hned taková reakce. Nebo to bylo rajče? Ne, sakra, salát to byl. No, to je jedno. Přiště si tu tykev ne…
“HA! Nevěřící! Třeste se před bohem Equilibricusem!”
Před náma se najednou objevil chlápek. Vypadal jako kněz. A byl, což jsem poznal podle té básničky, co řekl a co se mi tak nelíbila.
“Ta tvoje básnička byla lepší,” pošeptal jsem Radkovi. Ten se jen zasněně zasmál.
“Promiňtě…” řekl ten chlápek před náma. Radek mu podal brčko, což je jeho výraz pro ten váleček špenátu. Pak si ten člověk lehl vedle nás.
“Já jsem Aragorn, kněz boha Equilibricuse,” představil se a potáhl z brčka.
“Já jsem, heh, Radek. Ale klidně mi říkej…” začal Radek.
“Duno!” dokončil jsem za něj, protože už jsem to znal.
“NE! Sakra! Kolikrát ti to mám říkat! Je to Duho! D U H O !!!”
“Dobře… Já jsem Lakatoš,” otočil jsem se na Aragorna.
Tak jsme spokojeně leželi, když na mě přišlo volání přírody.
“Musím si odskočit,” řekl jsem prostě a odešel vykonat potřebu. Nevím odkud, ale zničehonic přiletěl do křoví, v kterém jsem vykonával, bumerang a trefil mou potřebu, která se válela na zemi. Rychle jsem si utřel otvor a šel jsem zpátky. Tam už stál nějaký podivín a bavil se s Radkem a Aragornem.
“Já jsem Radek,” říkal zrovna Radek, když jsem přišel a řekl za něj:
“Ale klidně mu můžeš říkat Duno!”
“AAA! Já se z tebe zblázním! Kdybych nebyl atlantista nebo pacifista nebo co, tak bych tě zabil! Je to: ´Klidně mi říkej Duho!´ Slyšíš tam to H? H, H, H!”
“Jasan, rozumím… Hele, co seš zač?” řekl jsem cizinci a teprve teď si ho pořádně prohlédl. Na sobě měl oblečení, jako kdyby se mu stalo kdovíco, na noze měl ošklivě vypadající ránu a na hlavě pečlivě ukrojenou a čerstvou půlku pomeranče, což jsem nepochopil.
“OpenUp se menuju,” řekl krátce.
“Já jsem Lakatoš, OpenUpe,” odpověděl jsem mu.
Pak jsme se zase váleli, ale dostali jsme hlad. OpenUp chtěl uvařit moje hovno, který ulovil bumerangem. Aragorn naštěstí překecal kance, aby umřel.Já bych asi taky umřel, kdyby do mě někdo hodinu hustil, ať umřu. Až později jsme se dozvěděli, že to byl jediný kanec na ostrově. Teda, zajímalo by mě, jak se tam dostal. No, asi jako já, Radek, Aragorn nebo OpenUp. To je jedno. Toho chudáčka jsme si dali k večeři a pak jsme šli spát. Usnuli jsme rovnou na pláži. Přemýšlel jsem, že Radek moc hulí tu svou zeleninu a pak jsem usnul.
Probudil jsem se v noci a uvědomil si, že mě někdo objímá. Zjistil jsem, že je to Aragorn. Ale nedělal to schválně. Asi se mu něco zdálo.
“Doufám, že nezačne s nějakýma prasárnama,” řekl jsem do ticha. Pak jsem se zvedl a šel asi deset kroků. Tam jsem znovu ulehl a v mžiku usnul.
Ráno mě probudil zpěv, něco jako kvílení vlka doprovázené kytarou, na kterou zjevně neumí hrát. Ale nakonec se z toho vyklubal Radek. Aragorn se do něj pustil, já jsem radši nic neříkal, abych ho neurazil. Jen jsem si říkal, že je štěstí, že nehraje třeba na vozembouch nebo xylofon, to by byl teprve bordel. Šel jsem tedy zpátky na pláž, kde se probouzel OpenUp. Stále měl na hlavě pomeranč. Nechápal jsem, jak mu to tam drží. Asi kouzlo. Nebo je fakt profesionál v oboru pomerančů.
Ke snídani byl zbytek kance a k tomu nic bez chleba a ohlédance se sakrama (recept vám napíšu později). Dali jsme si pauzu a já jsem hleděl na moře. V dáli se začaly kupit mraky, tak mě něco napadlo.
“Hej, vy tři! Co kdybysme si postavili chajdu, kdyby náhodou pršelo!”
Ostatní se hádali, tedy, Aragorn nechtěl na ostrově zůstat, Radek zase jo, OpenUp běhal po pláži a hádal se sám se sebou. Radek mi vysvětlil, že je to schizofrenie, což znamená, že má v sobě víc osobností a ty se rvou o to ho ovládat. OpenUp je divnej. Ale líbí se mi. Bude to dobrej kámoš. Nejvíc obivuju jeho Umění pomeranče.
Aragorn vytáhl z batohu nářadí na stavbu. Je nepochopitelné, jak se tam všechno vlezlo, ale prostě to bylo uvnitř a pak to bylo venku. OpenUp se s Aragornem vydal pro materiál na stavbu. Mezitím jsem se bavil s Radkem.
“Tak znova! D!” řekl.
“D!”
“U!”
“U!”
“H!”
“N!”
“Ne! Sakra! CO to máš s tím N?”
“Já nevim. Nějak mi to nejde vyslovit…”
“No jo. Necháme to na jindy. Ti dva už jdou.”
Otočil jsem se naznačeným směrem. Aragorn za sebou táhl obrovskou hromadu bambusu. OpenUp skákal okolo něj, v ruce několik luků, které postupně zahazoval a semtam nějaký sebral
Aragorn pak rozdělil úkoly – on sekal, já jsem řezal a OpenUp zatloukal (hřebíky). Radek seděl a kouřil. Pohádal se totiž s náma, že ho nechcem pustit ke stavbě.
“Dejte mi nějakou práci!” volal na nás.
“Ne! Seš zkouřenej, ještě by sis něco udělal!” zavolal na něj Aragorn a málem si usekl kus ruky. To připadlo Radkovi směšné a tak se s chichotem svalil na zem.
“Až budeš v pohodě, tak řekni,” řekl jsem mu… Řezání pilou mi moc nejde, ale já se to naučím…
Po dlouhých a útrpných hodinách práce (v Radkově případě kouření) jsme stanuli před chatrčí. Pak jsem se nechal zavést k nalezišti bambusu a z kořínků jsem podle starého rodinného receptu připravil chutný pokrm. Po jídle jsme si šli všichni odpustit. Radek pak zkoušel pevnost chaty a celou ji tím zničil. Prostě spadla.
“Já jsem říkal, že to máte přitlouct dvouma hřebíkama, ale to vy né. Vy prej, že jeden bude stačit a že to zvládnete sami. To vidím,” prohlásil.
“Běž do dža,” řekl jsem mu naštvaně.
Když nebyla chatrč, nebylo proč zůstat na ostrově. Tak jsme volili, což, jak mi vysvětlil Aragorn, je druhý nejlepší způsob domluvy hned po ´budu tě mlátit do hlavy tak dlouho, dokud to neřekneš.´ Volby ale proběhly v klidu. Radek chtěl ještě zůstat, já jsem se zdržel hlasování a Aragorn byl pro odjezd. OpenUp volil dokonce třikrát, dvakrát pro a jednou proti. Odjezd byl odhlasován tři ku dvěma.
“Zejtra vyrazíme!” zavelel Aragorn. Všichni tři jsme se vydali přespat na pláž, OpenUp se nějak dostal nahoru na palmu a s pomerančem na hlavě spokojeně usnul. Stejně jako my…
Ráno nás probudila voda. Sahala nám až ke kotníkům.
“Příliv!” zakřičeli Aragorn s Radkem zároveň, až OpenUp spadl leknutím dolů z palmy, čímž setřásl i pár kokosů. Snídani jsme tedy měli – kokosy. Nic moc, povím vám. Nevím, co z toho lidi maj, že jí kokosy.
“Blýská se na lepší časy,” pronesl filozoficky Radek. Asi je zase zhulenej. Podíval jsem se na Aragorna.
“To znamená, že začíná být líp a líp bude,” odpověděl na můj tázavý pohled.
“Aha,” přikývl jsem. To si musím zapamatovat.
A pak, zatímco jsme já s Aragornem dělali vor, Radek pozoroval moře a kouřil. Pak na nás najednou zavolal: “Hele, loď!” Ohlédli jsme se. Nebyla tam. Takže halucinace…
Po půlhodině se znovu ozvalo: “Hele, loď, fakt!” Podívali jsme se tam. Další halucinace…
Potřetí už Radek úspěch neměl, i když na nás halekal, pískal a dokonce zpíval. To už Aragorn nevydržel a chtěl se na něj vrhnout, když se zarazil a řekl:
“Vona tam ta loď fakt je…”
KONEC II. ČÁSTI
Johnas Branch (I. & II. – 2003)